Čerynky – u dubu

Chodit s Čerynkama na procházku je skoro pokaždé zábava. Někdy víc pro mě, jindy zase pro ně. Chodíváme kolem Orlice a jejích slepých ramen. Potkáváme tam psí kolegy, se kterými se Čerynky mohou vyřádit a páníčky a paničky, se kterými si zase já mohu trochu splknout. Kousek dál, kde už není tak velký provoz procházkářů, se nachází plno zajímavých pachů „divočiny“, sem tam i nějaký ten zajíc, srnka a spoustu rozličných ptačích hlasů. Dokonce ledňáčka občas vídáme, hlavně v zimě, napjatě čekajícího na větvi nad vodou na malou rybku. Také volavky, i kormorány při letošní tuhé zimě. Čerynky naštěstí nepatří k psím štváčům. Za zajícem se sice rozběhnou, na zavolání se ale otočí a zase přiběhnou. Srnku pro jistotu tak trochu přehlíží. Co kdyby se za ní rozběhly a ona neutekla? Co by si s tím počaly? A protože to ještě nevymyslely, tak raději jen popoběhnou, zavětří, a když jim podám vysvětlení, že ta hodná srnečka je fuj, vrátí se ke svým tahanicím o klacíky.

Milují krmelec. Pokaždé se zajdou podívat, jestli tam není něco neobvyklého na zub. Něco, co před nima panička doma tají. Čery začala s chutí okusovat kukuřici . Do sena se zatím nepustila. Ale přísahám, já je krmím. Dokonce i v půl roce ještě třikrát denně. Pravda, takové lahůdky jako kukuřici, žaludy, kaštany, zrní, to holt nedostanou. Vůbec mají podivné chutě. I Máša je měla. Jako malá se zájmem sledovala koně, kteří nás často z nedaleké jízdárny na procházce míjeli. Jen mě bylo jasné, co za jejím zájmem o koně vězí. Takový čerstvě vypadlý, ještě kouřící kobližek, to je panečku něco. Teď už je velká, rozumná a poslušná. Jen se vždycky smutně podívá a alespoň si čichne a ještě se párkrát za kobližkem otočí. Jako mladá, to bylo něco jiného. Úprkem se hnala za trousivším koněm, a protože znala můj názor, narvala si pro jistotu plnou tlamu, div se neudusila. A že fila má tlamu pořádnou.

Čerynky jsou skromnější. Už jsem se radovala, že podobné záliby nesdílí. Teprve minulý týden jsem si všimla, že neustále něco sbírají ze země. Když jsem se šla podívat, nikdy jsem nic nenašla. Až včera. Byla jich tam totiž větší koncentrace. Jsou to zaječí bobky. Asi je sbírají už dlouho. Vůbec kvůli tomu nezastavují. V běhu zručně sehnou hlavu, seberou a běží dál, jakoby nic. Jak jsem si toho měla všimnout? Zatím to neřeším. Nevím jak v takové situaci dosáhnout té nutné důslednosti ve výchově. Nesměla bych z nich za celou cestu spustit oči. Jenže jsou dvě. Co když bude jedna vpředu a druhá vzadu? Tak se raději kochám krásnou přírodou a jejich občasné zobnutí ze země přehlížím. Nakonec, já jako malé robě jsem nosila kapsy u tepláčků plné zaječích bobků a tvrdila jsem babičce k jejímu zděšení, že jsou to oříšky.

Ale jsou situace, které přehlídnout nelze. Chodíváme kolem krásného, rozložitého staletého dubu. Onehdy Čerynky zbystřily , zavětřily a rozběhly se k dubu. Kouknu, co tam mají, a on tam pán, v poněkud choulostivé situaci. Co teď? Štěňata se k němu hnala, jen jim ocásky vzrušením trčely. Chtě nechtě, musela jsem pána velmi netaktně vyrušit z jeho rozjímání v přírodě. Zařvala jsem na štěňata ve snaze je odvrátit od hrůzného úmyslu. Ta sice trochu zaváhala, ale pak se rozhodla, že takovou švandu si ujít nedají. Pán se hrozně lekl. Chvíli na bobku poskakoval sem a tam. Snažil se různě přikrývat obnažené pozadí a zřejmě se mu v mysli vynořoval katastrofický scénář, co všechno mu rozdivočelí psi provedou. Původně jsem chtěla štěňata nenápadně odvolat a s odvrácenou tváří odejít, aby pán mohl dokonat, co započal. Jenže štěňata se prostě odvolat nedala. Nezbylo mi než vykročit směrem k němu a výkřiky, nadávkami a výhrůžkami se snažit psy zahnat. Dodnes vidím před očima jeho zoufalou tvář. Když jsem dorazila na pár metrů od něho, Čerynky konečně došly k závěru, že s tím pánem schouleným do klubíčka tady asi zábava nebude, a taky ta panička už je nebezpečně blízko a vypadá to, že se zlobí. Párkrát kolem něho zakroužily, chvíli ještě upřeně zíraly, pak se otočily a zvolily si za cíl nedalekou kupku hnoje. Já, s asi dost zbytečnou omluvou, je kvapem následovala. Doufám, že Čerynky pánovi nezpůsobily trvalé duševní trauma. Snad to vezme sportovně, dá v hospodě příhodu k lepšímu a nezačne nenávidět zvědavá psiska.

23.3.2006