Slovenská výprava

Tak jsme se opět vydali na Slovensko. Byly jsme tam totiž minulý týden, skoro 400 km tam a druhý den to samé zpět. Ale minulý týden to byla čistě dámská jízda. Kubu, Reggaeho a Mášu jsme nechaly v Hradci. Tentokrát jsme vyrazili v plné sestavě. Připravila jsem 10 řízků na cestu, nacpala vše do auta až pukalo ve švech –  není jednoduché strategicky rozmístit 6 psů, 2 lidi, spacáky a stan, jídlo na cestu, aby na něj dosáhl Kuba, ale nezbaštila ho Máša se Sněhulí, které sedí v řadě za námi a  abych nemusela hned ve Svitavách zastavovat u pumpy na bagetu. Holky tušily, že to bude zase dlouhá cesta a v klídku se stočily do klubíček a spaly. Jen Sněhule, která hrozně ráda „řídí“, dlouho sledovala cestu. Ještě u Brna jsem měla pocit, že pokyvuje hlavou a brblá si pod fousy „ No jo, tady to taky poznávám, tudy jsme jely minulý týden, teď přijde ten strašný rachot po dálnici z Brna na Bratislavu…“ V Brně jsme udělali přestávku a po hodině vyrazili na další cestu. Cesta z Brna do Bratislavy…kdo nezažil nevěří. Člověku připadá, že jede po pražcích kolejové dráhy. Přemýšlela jsem, jestli by každé projetí tohoto úseku dálnice nemělo být dotováno kuponem na slevu v servisu nebo alespoň vrácením části poplatku za dálniční známku. To by nejspíš museli ještě doplácet. Kuba si rozložil na palubní desku veškeré bohaté občerstvení, které jsme s sebou vezli a protože v tom rachotu se nedá mluvit , jedl. Než jsme dojeli k Slovenským hranicím, jídlo z palubní desky zmizelo. A protože bylo ještě trochu času, odbočili jsme do Malých Karpat, do lesů. Tam se při dvouhodinové procházce pesani pořádně vyběhali a z toho dálničního drnc-drnc si vyčistili hlavu. My také. Ještě jsme zastavili v krásném městečku Modra, na náměstí si sedli na zahrádku, dali si kávu, nakoupili místní karpatské víno a pak už hurá do Bratislavy.

Do kempu jsme přijeli kolem osmé a protože jsem tam před týdnem volala a dopředu věděla, že kvůli výstavě jsou všechny chatičky obsazené, byli jsme připravení na stavění stanu. Pán v recepci po mém nesmělém dotazu, zda se neuvolnila chatička, s úsměvem prohodil „A víte že ano…?“ Hurá….to jsme potřebovali. Ono totiž vůbec není snadné sehnat ubytování s 6 pejsanama a ještě k tomu v hlavním městě. Penzion je většinou ochotný ubytovat jednoho, ti hodně tolerantní i dva psy, ale když řeknu šest, většinou mi praští s telefonem, ti slušnější řeknou ať zkusím zoologickou zahradu nebo zemědělské družstvo.

Ubytování bylo kouzelné, chatička, v ní tři postele, pár metrů na pláž Dunaje….Samozřejmě nejdřív jsme museli nakrmit psiska. Hlady už šilhali a důrazně dávali najevo, že moc dobře ví, že jsme snědli všechny řízky a jim nic nenechali. Krmení probíhalo za velké pozornosti všech kolemjdoucích. Naštěstí to byli samí  pejskaři a sledovali krmení dravé zvěře s úsměvem. Všude v chatičkách se ozýval psí štěkot, někde ještě vyčesávali a dostříhávali ty s dlouhou srstí, jinde nacvičovali správný postoj a ukazování zubů a všichni dohromady se navzájem vyptávali na zkušenosti a úspěchy z těch nebo oněch výstav a na ty nebo ony rozhodčí. Po jídle přišla procházka po pláži. Bylo už dost pozdě, takže jsme ji měli volnou a psíci se honili a hráli si, aby rozhýbali ztuhlé údy po cestě. Sluníčko zapadalo, vítr se zklidnil, hladina Dunaje jak zrcadlo, všude klid a mír. Ten rozčísla Sněhule. Ve své zbrklosti si nějak nevšimla, že to,  co vypadá jak zrcadlo, je voda. Při honičce letěla a v nejvyšší rychlosti přímo do Dunaje. Chvíli to vypadalo, že běží po hladině, úplně jsem zadržela dech. Ale neběžela. Najednou se propadla a zmizela pod hladinou. Když vyplavala, zachovala naštěstí klid a doplavala ke břehu. Oddechli jsme si – plavat umí – zatím se maximálně brouzdala ve vodě po břehu. Vypadala trochu jako vydra. Jenže ji nijak  situace nerozhodila. Několikrát se oklepala, párkrát vrhla kradmý pohled k vodě, asi tomu pořád nechtěla uvěřit, že ta louka byla tak studená a mokrá. Pak už jen lítala s ostatníma a kupodivu docela rychle uschla. Bylo naštěstí hodně teplo. Po setmění jsme psiska dali do chatičky a my s Kubou zašli do restaurace na pláži konečně v klídku si vypít zasloužené pivko.

Na volnou postel jsem dala naše deky a když jsme si lehli, pesani se chvíli přetahovali, kdo kde bude spát. Máša zabrala velkou část postele, samozřejmě s polštářkem pod hlavou. Je nejstarší, největší, nejmoudřejší, nej…. no prostě je to její právo. Ale nebylo to tak, jak vyprávěl doma Kuba babičce, že ráno Máša vyšla před chatičku v noční košili a čepičce a dlouze obhlédla okolí, hledajíce kde jsou sprchy. Kuba vyfasoval na noc Reggouše.  Já bojovala o svou postel a vypadalo to že prohraju. Chtěly v ní být všechny kolií holky. Nedalo se nic dělat, zavelela jsme dolů, tady spím já. Stejně ještě než jsem usnula, Sněhule se potichu přikradla a celou noc mi spala v nohách. Poznala jsem to, nemohla jsem natáhnout nohy.

A ráno vstávání před šestou, ještě než se vzbudí zbytek kempu. Honem na pláže, pořádně se vyběhat, pak krmení a vzhůru na výstaviště. Bratislava má výhodu, že se dá parkovat přímo před výstavní halou, kolem je hodně zeleně, i nějaké stromy. I polední horko jsme přestáli v pohodě. Úspěšný den jsme zakončili s Kubou pořádnou večeří na zahrádce na pěší zóně starého města. A večer už jsme měli nacvičený, stejně jako další ráno.

V neděli jsme hned po posouzení vyrazili zpět. Celou dobu bylo krásné počasí, teplo, sluníčko. Když jsme dorazili do Brna a udělali si přestávku na kávu, najednou slyším, jak bubnuje déšť na střechu. Vyběhli jsme na parkoviště a zarazil nás ne déšť, ale pořádný bouřkový plavák. Kvůli psům zůstala v autě všechna okna dost otevřená. Máša se tiskla ke spacáku uprostřed auta. Zato Sněhule spala dál na svém sedadle. Vůbec ji nevzrušovalo, že po ní stéká voda. Kdoví, jestli si toho vůbec všimla. Po koupeli v Dunaji je zřejmě docela odolná proti nějakým těm cákancům. Ale udělala dobře, že ze sedadla nevstala. Moje a Kubovo sedadlo bylo durch mokré. Moc se mi nechtělo pokračovat víc jak 200km a sedět v mokru. Dala jsem si pod sebe plastovou desku. To byl teda nápad! V Hradci jsem už měla zadek úplně dřevěný. A tak jsem jízdu přerušila, zůstala na noc a na statek pokračovala až v pondělí. Alespoň jsem si užila babiččiných buchet s rebarborou. Ovečky ani nepoznaly, že jsem jim slíbila návrat v neděli večer, ale přijela jsem až v pondělí ráno. Vesele nás pozdravily a šly se zase pást.

21.5.2008