Čerynky a cestování

Jak jsem se již zmínila, štěňata jsem přivezla po dlouhé cestě dost zubožená. Bylo nadmíru jasné, že jízda autem zřejmě nebude jejich hobby. Ale protože zatím všichni psi, kterým jsem páníčkovala, cestování milovali, byla jsem přesvědčená, že i Čerýsci mu přijdou na chuť. Trochu mě mátlo ujištění chovatelky, že to nebude problém, jejich máma se to také naučila a od dvou let už v autě většinou nezvrací. Já jezdím s pejsky dost často a představa úklidu auta takřka každý den mě trochu zneklidnila. Jenže já, věčný optimista, přece nebudu kasat kalhoty, když brod je ještě daleko. Dám mrňatům týden a začneme jezdit na společné procházky, pochůzky, do města a do práce. Máša si zvykla po druhé nebo třetí jízdě, Čerýsci si zvyknou také.

Nezvykly. Krátké jízdy jsem děla ještě kratší, až jsem se musela spokojit s tím, že objedu blok a rychle je vystrčím ven na trávník. Čerýsci, jakmile vycítily přípravy na cestu, zalezly pod gauč nebo za skříň, případně do jiných, až nepochopitelných úkrytů. Nebylo lehké je vyšťourat. Jedna polapená a „oblečená“ samozřejmě nečekala než vytáhnu druhou a nastrkala své tělíčko pod nějaký kus nábytku ještě pevněji, a pokud možno se tam zasekla obojkem .Příprava na výjezd autem zabrala stejný čas, jaký stačil sousední školce k oblečení dětí a procházce. Děti už si zvykly, že se potkáváme v ulici, když ony se už vrací. Zuřivě mávaly na mě i štěňata, která si přes plot tak rády hladí a nadšením výskaly, když sledovaly štěňata zápasící s řidičem o místo za volantem.

Zařadila jsem pozitivní zážitek. Po ujetí kousku cesty následovala vycházka a báječná hra. Vše bylo přijato s nadšením a spokojeností do doby, než Čerýsci podle pouze jim známých indicií vytušily, že se blíží návrat. Čamba jenom posmutněla a sedla na zadeček. Zato Čery fofrem utekla z mého dosahu a držela se vždy pár kroků ode mě. Tuto, pro okolí komickou situací, jistě zná většina páníčků. Bála se, abychom jí neutekly, ale do auta se jí také nechtělo. Nepomáhaly piškoty, hračky, příklad ostatních pejsků, a když jsme se všechny usadily v autě a ona zůstala venku, spustila nářek. A protože jsem nechtěla čelit výhružkám okolí, že takovým trapičům pes do ruky nepatří, bylo nutné vymyslet, jak ji převézt .Nakonec to ani nebylo tak složité. Přišla jsem na to, že když ji uvážu na vodítko dřív než uvidí auto, jde odevzdaně. Jednoduché, že mě to nenapadlo hned. Pouze ve chvíli, kdy auto zahlédne, začnou jí téct šňůrky slin.

To jsme jednou jely na očkování. Veterinární kliniku máme asi pět minut jízdy autem. Vstoupila jsem do čekárny, kde pan doktor zrovna vyvolával dalšího pacienta v pořadí. Jak uviděl v mém náručí dvě štěňata, kterým visely dlouhé slinty od čumáčku, vykřikl na ostatní v čekárně něco o naléhavém případu a svolal sestry. Strčil mě do ordinace se slovy: „Proboha, co vám to sežraly?“.Překvapilo mě to na tolik, že mě nějak honem nenapadlo, co vlastně pan doktor chce slyšet. „No, měly granule a nějaké piškoty, také kousací tyčinku…“ „A kdy jste s nima byla naposledy venku?“ „Před chvílí. Krásně se vyběhaly.“ Doktor na mě chvíli koukal a přemýšlel asi o nesvéprávnosti některých majitelů. Možná přemýšlel i o hromadném přiotrávení celé naší rodiny. V tom se mi teprve rozsvítilo. „Ony se neotrávily, ony jen jely asi pět minut autem.“ Apatie z jízdy autem už v tu chvíli štěňata opustila. Jak se ocitly na zemi vrhly se svorně ke kbelíku s hadrem, který se schovával u odpadkového koše, popadly hadr, zvrhly kbelík a pan doktor opatrně pronesl: “ No, však já vám asi i věřím“. Teprve po krátkém rozhovoru z něho opadla celková ztuhlost a začal se smát. Smál se dlouho. Když jsme vycházely z ordinace, provázely nás u těch méně chápavých soucitné pohledy, u těch chápavějších pohledy vzteklé. Prý naléhavý případ otravy, říkala sestra.

Jak Čerýskům uhodilo půl roku, situace se začala lepšit. Čamba přestala slintat a dokonce se jí už ani nedělá zle od žaludku (pokud se nejede déle než půl hodiny), Čery sice stále slintá jen uvidí z dálky auto, ale už tam odhodlaně a s trpitelskou tvářičkou vyskočí sama. Ještě zbývá jeden problém. Čery si nechává to blinkání na zatáčku před naším domem. Zatím se mi nepodařilo být rychlejší než ona. Zastavím, fofrem vyběhnu a než otevřu dveře, je hotovo. Chudák Máša. Celou cestu je obezřetná, aby znečištění nedopadlo na její hlavu. Před domem poleví a já vbíhám do domu s výkřikem : „Čery zase poblila Mášu! Honem mi podejte starý ručník!“ Rodina se baví, já zase tolik ne a Máša? Vidím v jejích očích vztek. Zkusím zastavovat o ulici dřív, Čery odvedu domů a pak teprve přivezu ostatní. Nebo ještě zlepším svůj výkon ve vyskakování z auta. Možná to zkusím z ještě jedoucího…

22.2.2006